Máme Ondráše!

Tak ho máme, chlapáka našeho, a je nejlepší!

Narodil se v pondělí 18.9. ve čtyři ráno a po tom všem přenášení to bylo rychlé. 

K porodu mám jen to, že si to opravdu musí asi každý prožít sám, to se nedá popsat. Nemám žádné traumatické zážitky, vše proběhlo, tak jak jsem si přála, aniž bychom se o to nějak prali. Rodila jsem v porodnici v Hořovicích, paní doktorka, porodní asistentka i všichni s kým jsem se tam potkala byli skvělí a moc mi to celé ulehčili. Největší oporou pro mě byl ale drahý můj, protože bez něj bych porod asi nedala. Byla to týmová práce ;). Ale i tak pro mě byl porod neuvěřitelně vyčerpávající a fakt hodně bolestivý (na bolení já jsem cíťa).  A upřímně, když se Ondra narodil, byla jsem hlavně ráda, že je to za mnou a že vše dobře dopadlo. 

No a teď mám za sebou šestinedělí. Všem třem se nám povedlo spolu sžít a po krátkém okoukávání a zjišťování co a jak se asi i bezhlavě zamilovat. Dávám si na každý den malé výzvy, co spolu zvládneme a když se to povede, mám děsnou radost. Dny mi utíkají rychle a stejně tak Ondráš strašně rychle roste. A tak jak jsem se toho bála, tak mě to naše mimino a starání se o něj moc baví a užívám si každou minutu (hlavně ty v noci;) ). Je prostě náš a je nejlepší!

Traunsee

 Naše poslední společná dovolená ve dvou. Vlastně spíš oddělená dovolená, protože jsme si na ní šli každý doslova po svým.

Na začátku prázdnin mě přepadl šílený pocit beznaděje, že už se nikdy nikam nepodívám, protože mimino že jo..všichni s tím přece straší, že s cestováním bude útrum. Takže jsme využili volných dní a vyjeli do nejbližších větších kopců, k Traunsee do Gmundenu. Já s pupkem, drahý můj totálně vyřízený po změnách, co se kolem něj děly.

Já jsem si už věřila jen na menší vycházky, nebo jen na procházení se kolem jezera (nakonec jsem ale dala i pár túr v horách). Drahý můj se potřeboval v horách vychodit, odrovnat a vypnout. Takže dohoda zněla, že se po cestě rozdělíme nebo naopak sejdeme a prostě to každý zvládne dle svých možností. A vyšlo to úplně parádně. Já jsem si jezdila do kopců lanovkama a chodila si menší túry nahoře po kopcích, srazy jsme si dávali u jezer po cestě a bylo to prostě boží! Shodli jsme se tedy, že je divný chodit po horách sám (ehm, obzvlášť s těhotenským břichem) a člověku chybí sdělování si, co se mu právě líbí a co vidí, ale to všechno jsme dohnali při fotkách u večeře nebo při večerních menších procházkách, kterých je v Gmundenu taky spoustu.

Výsledkem bylo, že jsme se oba z těch pár volných dní vrátili úplně spokojení, odpočatí a nadšení! Můžeme doporučit jako skvělé místo kousek od hranic jak na malý turistování, tak na velký chození po horách. A je to tam opravdu krásný!

A příště to ozkoušíme s miminem, protože když se chce, tak to půjde :)

Dneska je oficiální termín porodu. Napjatě čekáme, co se bude dít, a hlavně, kdy se to bude dít.

Všechno se nám povedlo nachystat. Koupelnu máme hotovou. Je nádherná a já z ní mám pořád radost a chodím si sedat na vanu a kochat se. Oblečky, dečky a výbavička jsou nachystané, vyžehlené a složené. Postýlka připravená hned vedle té naší. Činčání mi nějak nejde od ruky, ale vlastně jsem spokojená. Nad postýlkou visí decentní obrázky zajíců, v postýlce čeká pár hraček (mimochodem i mnou ušitých, což jsem na sebe fakt hrdá) a zatím jsem se ubránila jakýmkoliv křiklavým barvám (to ještě přijde). Jen velký dětský pokoj jsme nestihli připravit, ale tam, myslím, není kam spěchat (ale bude taky krásnej, samozřejmě:) ).

A já jsem velká velryba s pupkem, málo pohyblivá a zadýchaná při každém rychlejším kroku. Taky jsem přecitlivělá. Zadržuju slzičky skoro při každém hovoru a při každém tématu (ono totiž to je všude nějakej doják). A jsem na sebe prostě pyšná. Zvládli jsme toho za poslední měsíc opravdu hodně připravit a udělat a já jsem se podílela, jak nejvíc jsem mohla. Taky jsem moc ráda, že stav "těhotná" na mě opravdu dopadl až v poslední dvou - třech týdnech, i právě kvůli tomu jsem se mohla všeho účastnit.

Nejvíc jsem ale ráda za to, že jsem začala těšit. Začala jsem se těšit, jaký to naše dítě bude, jaký to s ním bude a hlavně se těším na něj a všechno to nové s ním. Asi by měly být tyhle pocity u nastávajících matek normální a mělo by to tak běžně být, ale já jsem opravdu ráda, že se objevily i u mě (hormonky, kde jste byly celou dobu !!! :)). Pořád mám strach z řečí "tohle už nikdy nezažiješ, nebudeš dělat, bude to jiný..." ale já věřim, že my si to uděláme podle svýho a ke spokojenosti nás tří (uf,uf).

A i fotky s pupkem jsme si udělali! Sami, bez příkras, na procházce a na zahradě! A já z nich mám radost!

Teď už se jdu věnovat zase tomu čekání...Krásný začátek září přeji!